Datel  jako lékař datluje ... 

DATLE V ČERVENÉ ČEPICI- PŘEBAL

Čepici nebo šátek jsem v dětství z hlavy fakt skoro nesundala. A nebyly to pokrývky jen červené. Možná měly chránit mou neskonale činnou hlavu a bujnou fantazii před předčasným výronem mých "báječných" myšlenek ven:)

Trpěla jsem záněty středního ucha. Už ani nevím, jak se mi to dětství podařilo přežít. A tak se svět chránil přede mnou a já: zase před ním.

Datla jsem možná v dětství někdy zaslechla pracovat, ale mnohem víc mě utkvěla v paměti vzpomínka na dřevěnou hračku na pérku, co jsme měly ve školce. Ten roztomilý "ptáček" se pohyboval díky pružině po stromě tak svižně, že mě přecházel zrak.

A psací stroj mi sehnal otec, když jsem byla na střední škole. Naučila jsem se trochu ovládnout stroj i svých deset prstů, dostatečně na to, aby mi dovednost sloužila a ne tak bravurně, abych musela sloužit někomu já.

Myslím, že se ve skutečnosti mohu plně spolehnout na osud i sama sebe, že to spolu a dohromady myslíme... přeci jenom dobře.)

Základy Datlí v červené čepici jsem "postavila" koncem roku 2018, kdy mě přišlo chybou pecky z datlí vyhodit a tak jsem je raději namačkala do hlíny květináče, co byl po ruce.

A jednou v létě následujícího roku, to už se mi můj dávný zahradnický počin- dávno vykouřil z hlavy, koukám, koukám, co že se to tam klube. Byly to dvě palmičky. A pak ještě jedna:)

Měla jsem opravdu velkou radost... že se mi přece jenom v mém životě něco povedlo a to přesto, že jsem o to paradoxně neusilovala.

A od tohoto docela milého nadělení v květináči se mi podařilo se ne sice odrazit ode dna... to ještě ne, ale aspoň se k němu dostat. Byla jsem totiž taky nějakým způsobem- celá zahrabaná.

A tak se dá docela pravdivě říct, že palmičky i já se vyvíjíme a rosteme- ve vzácné symbióze společně.

Teď se na nich objevily puklice, ale s těmi já zatočím. Na to vemte jed!

Kniha má nakonec tři díly- dětství, dospívání a dospělost.

A končí tím, že je hlavní postava Suri připravena na svá dvojčata, na která se svým způsobem vždycky těšila a současně SE JEJICH MOŽNÉHO PŘÍCHODU obávala. Jsou sice dvě, ale jakoby byly jedno. Smířila se s tím, a je rozhodnuta je přijmout, děj se co děj.

Má oporu ve svých předcích, ženách svého rodu, víru v sebe, muže, děti i město a společnost, ve které ŽIJE. JE DŮVOD SE BÁT? NEBO SPÍŠ TĚŠIT...

NENÍ UŽ SAMA.
I KDYBY CHTĚLA.

Má své palmy, utěrky, ložní prádlo a občas chodí: bosky.

P. S. Ťuky ťuky do klapek, přikusuji oplatek... tak čvrtý díl se pomaličku rodí.
P. P. S. A protože mě psaní velmi baví, je jich k dnešnímu dni celkem osm.